Často přemýšlím nad rozvojem psychiky.Retrospektivně se vracím k rozpoložení své osobnosti před rokem,dvěma,třemi. Je to tak zvláštní,jak některé situace dokáží ovlivnit psychiku člověka,naučit ho zlozvykům,rituálům..a je těžké to změnit.
Jsou chvíle,kdy udělám něco nečekaného.Překvapím sama sebe.A pak zpětně přemýšlím,jak jsem to v sobě vyvolala.Kde je to kouzlo okamžiku?
Fascinuje mě nekonečná rozmanitost lidské mysli.
Pamatuji si léto,kdy jsem si řekla "budu dělat vše spontánně" .A já si to jen neřekla,já se tím opravdu řídila půl roku.Bylo to totálně super období-dle mého pohledu.Pro ostatní už tolik ne.Spontánnost u mě byla něčím novým,nelíbilo se jim to a tak mě svým vlivem opět uzavřeli do klece.Klece,která se víc a víc uzavírá.Člověk si zvykne a to je podle mě kámen úrazu.Zvyk.Zlozvyk.Uzemnění.
Jak si opět říct-chci si užívat,chci dělat věci které opravdu chci? CHCI ŘÍDIT SVŮJ ŽIVOT.Jde to?
A co vy? Máte svou klec?Nebo jen bidýlko na které se vracíte? :)
