Realita padá na úřadu práce

Těším se na lepší zítřky.Nedoufám v ně.Věřím.Vím.
ANO!
Tento článek je jen tak,abych oddálila chvíli kdy si po čtrnácti dnech zacvičím. Těším se na to a zároveň se mi tak ukrutně nechce!! Pfff
jdu na to!

jedna.

Mládež zítra dnes míří do školy (vždyť já jsem dítě!!!) a já si tu tak sedím,je mi zima,nevim..nic nevim!!
Září pro mě bylo vždycky víc,než první leden.
To byl ten začátek nového roku.Tentokrát ne.Je to jen předěl mezi létem a podzimem.
Co budu zítra dělat? Měla bych na úřad,po dvou týdnech nic nedělání hnout zadkem(ochablým svalem) a pak..PAK? Co budu dělat?
Nevidím žádné hranice,nic co by mě mělo zastavit,pomoct,změnit,srazit.Nic.
Mrznou mi nohy.
Týden má sedm dní.Miluju svoje nové labello v kalíšku z Bipy.

Nechápu vesmír.