Realita padá na úřadu práce

Těším se na lepší zítřky.Nedoufám v ně.Věřím.Vím.
ANO!
Tento článek je jen tak,abych oddálila chvíli kdy si po čtrnácti dnech zacvičím. Těším se na to a zároveň se mi tak ukrutně nechce!! Pfff
jdu na to!

jedna.

Mládež zítra dnes míří do školy (vždyť já jsem dítě!!!) a já si tu tak sedím,je mi zima,nevim..nic nevim!!
Září pro mě bylo vždycky víc,než první leden.
To byl ten začátek nového roku.Tentokrát ne.Je to jen předěl mezi létem a podzimem.
Co budu zítra dělat? Měla bych na úřad,po dvou týdnech nic nedělání hnout zadkem(ochablým svalem) a pak..PAK? Co budu dělat?
Nevidím žádné hranice,nic co by mě mělo zastavit,pomoct,změnit,srazit.Nic.
Mrznou mi nohy.
Týden má sedm dní.Miluju svoje nové labello v kalíšku z Bipy.

Nechápu vesmír.

Žiji životy jiných

Poprvé po patnácti letech (?) nemám stres z prvního září.

Zdráhala jsem se jít dál studovat se slovy,že třeba za rok.A teď bych na vysokou tak ráda šla...na druhou stranu-zítra pohovor,možná práce,krok do budoucnosti..lepší budoucnosti.Peníze a blížící se život v Německu <3

Podzim už se mě zmocnil a nechci léto vidět pěkně dlouhou dobu.Jen to babí.Ráda si zas rok počkám.Už pro něj není místo.
Čaj,klasická hudba,ponožky,svíčky (musim do ikey!/).

Nostalgie.

"Moudrost přichází se zimou " O.W.

Víte,cítím že teď je ten čas na změny.Bojim se,že když se neodhodlám,promarním tu šanci.

Chci a zároveň jsem tak líná.Radši uvažuji jaké by to bylo kdyby..kdybych udělala toto,byla taková,stalo se to a to...každý máme svůj život v rukou.Chci ho uchopit.Umím to?

Dala bych si kafe se skořicí.A k tomu...štrůdl? Pro mě symbol podzimu.

Třes

Místnost bez dveří a oken.Má poloha.

Občasný únik z reality těchto čtyř stěn mi dává naději,ale ta naděje svitne vždy na tak krátkou chvilku..

Nezbývá tak nic jiného než si opět sednout do kouta a koukat na černotu protější bílé zdi.

Největší děs mám z toho,jak je vše tak jednoduché ale přesto těžké dostat se k té jednoduchosti.Udělat vhodný krok a zamávat minulosti.

Lidský život.Tragédie.Komedie.Tragokomedie.

Máme možnost volby,ale neradi volíme.Jdeme cestou nejpohodlnější.Jak se skáče přes palubu?

Kouzla existujou.

Jak?

Často přemýšlím nad rozvojem psychiky.Retrospektivně se vracím k rozpoložení své osobnosti před rokem,dvěma,třemi. Je to tak zvláštní,jak některé situace dokáží ovlivnit psychiku člověka,naučit ho zlozvykům,rituálům..a je těžké to změnit.
Jsou chvíle,kdy udělám něco nečekaného.Překvapím sama sebe.A pak zpětně přemýšlím,jak jsem to v sobě vyvolala.Kde je to kouzlo okamžiku?
Fascinuje mě nekonečná rozmanitost lidské mysli.
Pamatuji si léto,kdy jsem si řekla "budu dělat vše spontánně" .A já si to jen neřekla,já se tím opravdu řídila půl roku.Bylo to totálně super období-dle mého pohledu.Pro ostatní už tolik ne.Spontánnost u mě byla něčím novým,nelíbilo se jim to a tak mě svým vlivem opět uzavřeli do klece.Klece,která se víc a víc uzavírá.Člověk si zvykne a to je podle mě kámen úrazu.Zvyk.Zlozvyk.Uzemnění.
Jak si opět říct-chci si užívat,chci dělat věci které opravdu chci? CHCI ŘÍDIT SVŮJ ŽIVOT.Jde to?

A co vy? Máte svou klec?Nebo jen bidýlko na které se vracíte? :)

Vůně jitra

Často si přeji aby den měl více jak 24 hodin a zároveň zažívám pocity hrůzy při zjištění,že den se ještě nechýlí ke konci.
Tolik promarněných minut,nevyužitých.Únava z ničeho.
Ale ne,nechci působit zarmouceně.Jen mám ráda podzim.

..dnes by mohl být hezký letní den.Nemohu spát a tak od dvou bdím,čtu a přemýšlím.
Už teď je modré nebe :)

Wraaam

Stověžaté město je domovem pro spoustu prapodivných duší mezi které patřím i já.
Praha je to město,které Vám nabízí svou milou náruč a přesto umí zradit.
Jsem hrdým pražanem,ale ráda hledám útočiště v jiných koutech republiky.Nejradši ovšem za nedalekými hranicemi.Německo se těm mým oblíbeným koutům říká.

Chtěla bych zde shromažďovat myšlenky,zajímavosti a blbosti dvacetiletého skrčka,který právě hledá uplatnění na tomto světě.

Bude zde vše a přesto nic.Sama nevím.Pojďte se se mnou hledat :)